Na každém překladu, a na čínském zvlášť, je nejtěžší jej odevzdat, říká profesor Král, laureát čínské státní knižní ceny za mimořádné překladatelské zásluhy

Oldřich_Král_by_Jan_Bartoš-800px

Prof. Oldřich Král je jednou z nejvýznamnějších postav české sinologie. Kromě působení na Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK, kde se zabývá především starou čínskou literaturou, filozofií a uměním, se věnuje také překladatelství. Za svou práci získal v roce 2010 Státní cenu za překladatelské dílo; letos mu byla 22. srpna v rámci slavnostního zahájení mezinárodního knižního veletrhu v Pekingu udělena čínská státní knižní cena za mimořádné překladatelské zásluhy. Mezi jeho nejdůležitější knižní překlady patří např. Sen v červeném domě, Literáti a mandaríni či Sunovo O válečném umění, Kniha proměn, Mistr Zhuang – Spisy.

Kdy jste se rozhodl věnovat se staré čínské literatuře a proč?

K sinologii jsem přišel na doporučení anglisty-amerikanisty Zdeňka Vančury a po domluvě s prof. Jaroslavem Průškem. Celé to bylo motivované tím, že jsem přišel na fakultu s představou obecné a srovnávací literatury (Václav Černý), tento obor byl v té době (v podstatě z politických a snad i ideologických důvodů) zastaven a nadlouho zrušen. Amerikanista Vančura měl s čínskou literaturou zřejmě mimořádně silnou zkušenost přes svůj překlad amerického převodu klasického čínského románu Příběhy jezerního břehu (česky jako Všichni lidé jsou bratři). Inspiroval mne představou založit mé srovnávání na srovnání radikálně jiných zkušeností a jiných praktikách literárnosti, na velké, historicky ukončené, a přece nesmírně živé čínské klasické literárnosti. Úplně rozhodující však bylo až Průškovo čtení té literatury a jeho překlady, to byla strhující zkušenost. Postupná orientace na „starou“ literaturu tím vším byla daná. Mým prvním velkým tématem a posléze překladem byli Literáti a mandaríni, velký satirický, či spíš ironický román z poloviny 18. století, z vrcholného období čínského „pravidelného románu“ (zhanghui xiaoshuo).

Oldřich_Král_by_Dana_Mojžíšová-02-600px

O nějakém opravdovém vztahu české literatury k čínské se dá v podstatě mluvit až s koncem 19. a počátkem 20. století. A paradoxně nejsilnější a nejhlouběji inspirující vztah spočíval v „objevu“ právě té staré čínské literatury a umění; ty dvě věci se dají v čínském případě od sebe těžko odloučit. Objev této tak jiné literatury a tak jiného umění, to byl celozápadní fenomén, přičemž každá ze západních národních a regionálních kultur to prožívala tak trochu po svém a jinými cestami, z jiných pramenů. Společný byl šokující zážitek z čistého čínského lyrismu s jeho ústřední lyrickou formulí v krátké pravidelné básni, stejně jako zážitek z čisté tušové malby a tušové kaligrafie. Ale za tím prožitkem jiného estetického vidění světa se začal rozvíjet a prohlubovat evropský (západní) metatext čínského myšlení–filosofie, které stálo za těmi literárními a uměleckými fenomény a živilo je.

Multižánrovost svých překladů odůvodňujete tím, že jste chtěl „ukázat českému čtenáři, z čeho pramení vyprávěcí síla čínských romanopisců“. Můžete tuto sílu nějak představit?

Už moje disertace měla na tu dobu zvláštní titul, Umělecké postupy klasického čínského románu: Rulin waishi (Literáti a mandaríni). Kdo znal Šklovského a další formalisty, hned věděl, která bije. Průšek ho dobře znal. A tak mi taky za oponenta vybral Mukařovského. Všechno to bylo o způsobu vyprávění a té zvláštní formuli narativity, kterou středověká čínská novela a čínský novověký román představují. Já se bytostně vzpíral té původní Průškově tezi o převážném a vytrvalém vlivu populárních (lidových) vypravěčů (z tržišť a bazarů) jako výsostných tvůrcích této narativity a o literátech, redaktorech a vydavatelích románů jako až o těch druhých, kteří přišli po nich, aby osvědčili svou jinou alternativní kreativitu; ovšem vynikající kreativitu, která si postupně vytvářela svůj vlastní subjektivní svět toho pozdějšího románu, který s těmi lidovými vypravěči měl pramálo společného. Celá čínská literatura je v podstatě nemyslitelná bez téhle vrstvy, bez téhle třídy literátů. A samozřejmě bez toho zakládajícího a nikdy nekončícího, všechno prostupujícího lyrismu.

Oldřich_Král_by_Jan_Bartoš-02-425pxPoznat myšlení těchto lidí mi připadlo jako zcela nezbytná podmínka hlubšího čtení těch dalších románů, které jsem měl v plánu. A tak jsem se obrátil k sebereflexi té jejich literárnosti, četl jsem a studoval knihu, která byla už na přelomu 5. a 6. století vlastně takovou obrovskou bilancí té literárnosti (Duch básnictví řezaný do draků), žádné dějiny, ale bilance žánrů a stylů, cosi jako obrovské nadechnutí se před Velkou Generací Tangů a tím vším, co ještě mělo přijít. Četl, studoval a posléze překládal. Protože nejlepší čtení je čtení překladem!

Takhle vznikla i Kniha mlčení, soustředěný pokus ukázat českému čtenáři zdroje té poezie a všeho dalšího, co je za tím, ukázat mu tu krajinu za krajinou, to slovo za slovem. Umění číst a umění psát jedno jsou. Autor pozoruhodného Umění číst, velkého komentáře ke Slivoni ve zlaté váze, to vyjádřil lapidárně: těch sto kapitol je jedna kapitola, kdo to čte jinak, čte špatně, v každé epizodě, v každém detailu je vše. Ale základ toho myšlení je už v Knize proměn, ne příčina a následek, ale náhoda a situace.

Má čínská kultura nějaký přínos pro naši českou (popř. jaký)?

Takhle byste se snad ani neměla ptát. V české moderní kultuře potkáte tu čínskou stopu na každém kroku, ohlasy čínské filosofie tu byly a jsou živé, možná ještě živější než v jiných západních zemích. Největší čeští básníci byli fascinováni a inspirováni čínským lyrismem, někteří zblízka, překladem, parafrází. Holan, Hrubín, Hiršal, Vladislav. Jiní její obdivovatelé se k jejímu překladu prostě neodhodlali, třeba Jan Skácel, který má jinak čínský vliv v sobě zapuštěný až ke kořenům; Jiří Kolář, zázrak. A vezměte výtvarné umění, malíře Kubu, Fillu, Sklenáře, Boštíka, Grygara, Malicha, Mertu, sběratele Chytila, jehož zásluhou patří pražská (dříve zbraslavská) sbírka Národní galerie v mnoha ohledech v Evropě k tomu nejlepšímu, co tu máme.

Oldřich_Král_by_Dana_Mojžíšová-01-1000pxCo je na překladu čínské literatury (popř. překladu obecně) nejobtížnější?

Na každém překladu, a na čínském zvlášť, je nejtěžší jej odevzdat. O překladu obecně, o překladu ze staré čínštiny pak zvláště, platí, že je to mezní a nikdy nekončící způsob čtení. A ještě něco. Překládám svůj poslední čínský román Slivoň ve zlaté váze, a co bylo nejtěžší? Najít ten jazyk, tu řeč, to řečové gesto, které ten román dělá tím, čím je. Ten překlad je na naše poměry obrovský, stokapitolový, takže úhrnem tisíce stran, a já ten román překládám na pokračování (teď jsem v tom sedmém desetikapitolovém svazku). Ta zrada je v tom, že jak to na začátku vrhnete, tak už to musíte držet, to se nedá měnit za pochodu. A tak mi dalo dost práce a rozvažování, kam to posadit. A jestli to bude fungovat. Dokonce jsem si i proto dal jeden malý bytostně spřízněný erotický románek na zkoušku (Meditační rohožky z masa, jen dvacet kapitol), abych si to na tom ověřil a měl to zažité. Nabral jsem zdržení, ale stálo to za to.

Ve svém proslovu jste řekl, že pro Číňany byla jejich literatura způsobem nejhlubšího sebepoznání. Můžete tuto myšlenku rozvést?

Ona i ta úžasná věčná lyrika těch největších básníků je cosi jako nekonečný deník těch lidí, jejich svědectví, jejich nahlédnutí do věčnosti, ale do věčnosti tady a teď, protože i ta věčnost je jedinečná. Tak jako každá stopa tuše! Ale já, když jsem to říkal, jsem měl samozřejmě na mysli hlavně ten román Slivoň ve zlaté váze. Rusové mají pěkný termín „razoblačitělnyj roman“, to sedí, ale kam se hrabou na Číňany. Ti takový krásný termín sice nevymysleli, ale mají Slivoň ve zlaté váze. Zlom, román totálního sebeodhalení, odkrytí sebe samých, sebezpyt se vším všudy. Na konci 16. století vzniklo geniální dílo, s kterým mají Číňané dodnes potíže je vydat: nejdřív úžas, pak index, a ještě lépe ohnivou hranici, dneska nejčastěji taková ta umravňující cenzura. A přes to všechno neznám národ, který dokázal sám na sebe takhle nahlédnout – a říct to!

rozhovor vedla Šárka Kadavá

úvodní foto: foto: Jan Bartoš

související:

Zpráva na stránkách ministerstva kultury

Videoreportáž České televize

Děkovný projev prof. Oldřicha Krále

Olga Lomová: Podvratná čínská poezie a hranice české solidarity – Deník Referendum


Newsletter FF UK

Newsletter FF UK