Ondřej Šefčík: Pruští Moravci, jazyk a identita

Dějiny severovýchodní hranice českých zemí ovlivnily dva míry: kladský 1137 a vratislavský 1742. Zatímco první zajistil příslušnost Kladska k Čechám a bývalého Holasicka k Moravě (a ustanovil hranice českých diecézí proti polským platé do 1970!), pak druhý vytrhl z České koruny nejen Kladsko, ale i většinu Slezska, včetně kusů původního Opavska, které historicky bývalo součástí Moravy. V případě druhém šlo o celé knížectví hlubčické a kusy krnovského a opavského a také o část tzv. moravských enkláv. Na tomto území se pak nalézaly dvě populace, německojazyčná (zejména po třicetileté válce nabývající na počtu) a ta, která se označovala za Moravce a užívala lašského nářečí (slezskojazyčné populace pak zůstaly mimo původní území Moravy). Ty Moravce, kteří zůstali v nové pruské části, čekal zajímavý osud, nicméně jejich moravský jazyk i katolická víra jim pomohly vydržet i přes Bismarckův Kulturkampf až do moderní doby, která první zasadila identitě vážnou ranou a vedla k širší germanizaci, hlavně politické. ČSR získala jen část  moravských vsí v roce 1920, čímž bylo kontinuum Moravců rozděleno na dvě (fakticky tři) oblasti. Zatímco čsl. Moravci postupně přejali moderní českou identitu (se zajímavými rezidui pruskými), ti, kteří zůstali v Prusku, byli vystaveni další germanizaci a po roce 1945 naopak polonizaci, populaci poznamenal i výrazný odliv lidí do německé emigrace, nicméně drobné ostrůvky moravské identity zůstávají za polskou hranicí dobře zachovány dodnes.