Právě vydaná kniha etnologa a folkloristy Spring Man: A Belief Legend between Folklore and Popular Culture dekonstruuje novodobý mýtus Péráka, vytvořený po druhé světové válce, a představuje jeho původní podobu ambivalentní démonické postavy orální kultury. Kniha vychází v americkém nakladatelství Lexington Books: Rowman & Littlefield v edici Studies in Folklore and Ethnology: Traditions, Practices, and Identities.
Petr Janeček analyzuje archetypální povahu, společenský kontext a kulturní významy tohoto neobvyklého fenoménu na základě desítek výpovědí dobových pamětníků, folklorních vyprávění a dalších zdrojů, které zkoumal více než 10 let.
Zároveň demonstruje mezinárodní původ českého Péráka v původně britské migrující pověsti o Spring-heeled Jackovi z druhé třetiny 19. století a předkládá paralely českého mýtu o Pérákovi v podobě příbuzných narativů o městských fantomech z meziválečného Ruska, USA za druhé světové války a Slovenska, poválečného Německa a dalších částí světa.
Pérák patří k nejslavnějším českým mytickým postavám 20. století. Jakým způsobem je vyobrazována?
Novodobé komiksy, animované filmy a další typy popkulturních textů Péráka zobrazují jako mstitele skákajícího po střechách noční Prahy a bojujícího proti nacistům a jejich přisluhovačům v duchu globální komiksové estetiky – jakýsi mix postav typu Captain America, Batman a Spiderman.
Je ho tedy možné považovat za prvního českého superhrdinu?
Pérák původně nebyl prvním českým superhrdinou – v době své největší slávy, tedy za druhé světové války, ho lidé jako superhrdinu moc nevnímali. Z výpovědí pamětníků a dalších dobových pramenů vyplývá, že byl spíše ambivalentní a do značné míry děsivou postavou. Noční lupič či zloděj, sexuální agresor a nebezpečný šílenec – to byly hlavní dobové interpretace Péráka. Motiv odboje proti nacistům se s ním spojoval jen velmi málo a spíše až na samotném konci války.
Teprve až poválečná populární kultura, především film Jiřího Trnky a Jiřího Brdečky Pérák a SS (1946), z něj vytvořila hrdinu bojujícího proti nacistům. Superhrdinou po vzoru amerických komiksových superhrdinů se stal až na konci 80. let 20. století, a to především po roce 2000, kdy vyšly dva vlivné texty o Pérákovi – článek záhadologa Ivana Mackerleho v časopise Instinkt a série textů v časopise Živel – což nastartovalo novodobý zájem o Péráka, vlnu komiksů a dalších děl.
Byl Pérák za války společensky nebo politicky významný? Vzhlíželi lidé k této legendě, protože jim tak pomáhala vypořádat se s pochmurnou atmosférou okupovaného Česka?
Do jisté míry ano. Dvakrát o něm referoval celostátní tisk a několikrát i tisk regionální, kvůli protektorátní cenzuře ale vždy v poloze humoru či pseudoreportážní povídky. V listopadu 1943 kvůli fámám o Pérákovi vypukla několikadenní panika v některých dělnických čtvrtích Prahy, Plzně, Pardubic a několika dalších průmyslových městech. Nikdy ale nedosáhla takové míry, aby ji muselo řešit protektorátní četnictvo či jiné úřady.
Lidé se Péráka dost báli, ale hlavně na konci války si někteří z nich začali myslet, že když se v nesvobodné době plné represí takto volně a svobodně pohybuje, tak nemůže být svázán s dobovou mocí – odsud to byl už jen krůček k tomu, aby začal být považován za jejího nepřítele. Tento Pérákův odbojový potenciál ale plně využila až poválečná populární kultura.
Jak jste se s fenoménem Péráka seznámil? Jedná se o dlouhodobý zájem, nebo jste se k němu dostal až na akademické půdě?
O Pérákovi mi v dětství vyprávěla moje babička, která byla v mládí nasazená v muniční továrně v Poličce. Na ubytovnách a na cestách z nočních směn si o něm tamní dívky často vyprávěly, to bylo takové dobové typické prostředí pro vyprávění o Pérákovi. Nevěřila, že by skutečně byl schopen tak fantastických skoků, ale myslela si, že by někdo takový se skákajícími botami mohl existovat.
Letmo jsem se s ním pak setkal v dílčích zmínkách v populární kultuře, ale detailně až na akademické půdě. Pérákovi se totiž věnovali i někteří moji předchůdci, především etnolog Miloš J. Pulec v 60. letech 20. století, který v něm viděl „protifašistické podání českého lidu“. Moje kniha se snaží i tuto interpretaci problematizovat srovnáním s větším množstvím pramenů.
Kresba: Jiří Grus, Projekt Pérák, 2003
