Jan Sládek v rozhovoru prozrazuje, proč se rozhodl studovat na FF UK a co pro něj fakulta znamená dnes i proč se nestal profesionálním hudebníkem ani politikem.
Ty sám na svých stránkách definuješ kromě rodiny tři oblasti, které jsou ti nejbližší, a věnuješ jim zřejmě maximálně času: sociologie, zelená politika a hudba. Je některá z těchto oblastí pro tebe nejdůležitější?
Člověk si priority musí určovat. Pro mě je první řemeslo, což je sociologie. A teď s mou novou povinností, kdy jsem se stal proděkanem fakulty, jsem samozřejmě musel přehodnotit pořadí priorit, z nichž mi vypadla politika. Na druhém místě je kapela. Za Zelené už nebudu obhajovat zastupitelský post a politiku tím pouštím na další kolej.
Pojďme k tvé klíčové prioritě, sociologii. Tu jsi vystudoval na FF UK a posléze na katedře zůstal i v roli pedagoga. Proč sis vybral zrovna sociologii?
Na to mám jasnou odpověď. Ještě v maturitním ročníku jsem nevěděl, co chci dělat, a podle toho vypadaly i přihlášky na VŠ. Ale v létě roku 2000 se v Praze odehrály velké tzv. protesty proti globalizaci, které si získaly moji pozornost. V té době jsem začal číst hodně Bělehradského či Kellera a sociologie mě obecně hodně zaujala. Přestože se mi vždycky líbila filozofie, tak bych asi neměl dostatečné potěšení z práce, která se obtížně uplatňuje ve společnosti, tak jak já si představuju. Jsem spíše prakticky orientovaný, byť samozřejmě fandím každému, kdo se věnuje filozofii. Sociologie pro mě tedy byla ideální volba a dodnes se snažím pohybovat v rámci sociologie jak v akademické, tak v aplikované sféře.
V rámci studia jsi dlouhodoběji pobýval díky programu Erasmus na univerzitách v USA a ve Francii. Co ti tyto pobyty přinesly?
Přinesly mi tři věci, z nichž první jsem se naučil už při prvním pobytu ve státech. Tou bylo být sám za sebe, ačkoliv samozřejmě s dobrou podporou. To, že najednou stojíš sám s krosnou na letišti s cílovou destinací, kde nikoho neznáš, nevíš, co se tam bude dít, a těch nejistot je spousta, a přesto zjistíš, že to jde. Druhou věc, kterou jsem díky tamějšímu pobytu získal, je láska právě toto podnikat. Ještě v USA jsem se proto rozhodl, že chci znovu vyjet někam jinam. V mém případě byla vzhledem k jazykovým vybavenostem jasnou volbou Francie. A třetí, zřejmě nejcennější věcí, kterou jsem získal, je nečekané množství dobrých životních přátel po celém světě.
Natrvalo jsi nakonec zakotvil v Praze, a ačkoliv nejsi rodilý Pražák, jsi hodně aktivní a aktuálně jsi i zastupitelem za městskou část, ve které žiješ. Jaká témata v rámci komunální politiky jsou pro tebe prioritní?
Prioritním tématem je pro mě téma bydlení, čímž se se zabývám i v sociologii. Problém je, že téma dostupnosti bydlení se dostalo do veřejné diskuze až poslední dva roky. Jsem samozřejmě rád, že jsem se na tom s řadou dalších lidí, kteří se tomuto tématu věnovali mnohem intenzivněji, též podílel. Když jsem ale před čtyřmi lety apeloval na to, že by téma bydlení mohlo být tématem voleb 2014, tak o tom lidé pochybovali. Dnes jsme na zcela jiné vlně a jsou to pouhé čtyři roky. To je to, co mě zajímá, lidsky, profesně i politicky.
Třetí doménou, která tě charakterizuje, je hudba, jíž se věnuješ od dětství, a to všemi možnými způsoby. Hraješ v kapele, píšeš texty, píšeš pro hudební časopisy, a dokonce učíš i mladší hudební nadšence. Nepřemýšlel jsi, že by ses hudbě věnoval profesionálně?
Jsem moc rád, že na tuto otázku mám úplně jasnou odpověď, což v životě často nemívám. Na začátku mojí hudební kariéry stál můj táta, amatérský muzikant. Aktuálně v mém věku jsem asi na podobné úrovni, na které byl tehdy on v tom samém. Táta mě do muziky nikdy nenutil, čehož si moc vážím a doufám, že sám vůči svým dětem to zvládnu stejně. Nicméně měl samozřejmě velkou radost, když jsem se hudbě začal věnovat, a byl mi vždycky velkou oporou, a to nejen finanční, ale hlavně i odbornou. Vždycky jsem se mohl zeptat, jak zahrát akord v čemkoliv od Mňágy a Žďorp, kvůli kterým jsem vlastně s hudbou začínal.
Tátovi jsem ale musel slíbit, že vystuduju vysokou škol,u a pokud možno se hudbou nebudu živit. Tento slib jsem dodržel. A čím více se v hudbě pohybuji a čím více potkávám lidí, kteří se hudbou živí, tím více vidím, že mi táta dal do života dobrou radu. A to nemyslím kvůli penězům, byť to s nimi také souvisí, ale hlavně kvůli svobodě. Díky tomu, že se živím něčím jiným, tak si můžu dovolit hrát, co se mi líbí, s lidmi, kteří se mi líbí, a v prostředích, která se mi líbí.
Ve středu 16. května jsi hrál se svou kapelou Andband v Kampusu v Hybernské na akci určené především komunitě studentů, absolventů a vůbec všech lidí s vřelým vztahem k FF UK. Co znamená FF UK pro tebe?
Poprvé ve svém dospělém životě, tedy asi po 10 letech sociologické kariéry, jsem aktuálně s novou pozicí proděkana v situaci, kdy chodím každý den do stejné práce se stejnými lidmi. Když započítám dobu studia, jsem na fakultě 15 let. To znamená, že když jdu dnes na poradu základní součásti, tak se tam setkávám i s lidmi, s kterými jsme během studií chodili na pivo do Rudolfina. Jednou větou, filda je pro mě „návrat domů“.
Jsi fakultním proděkanem pro informační zdroje. Kromě toho, že se podílíš na celkovém vedení fakulty, jsi tedy i profíkem v IT sféře?
Profíkem v IT nejsem, spíše se hodně orientuju v knihovnictví, které je též velkou součástí té agendy. Kdo mě zná, ví, že budování velkých knihoven a prohlížení cizích knihoven je moje velké hobby. Na FF UK se teď potkávám denně se skvělými lidmi, kteří to, co já mám jako hobby, dělají velmi profesionálně a nadšeně. Je to parádní tým. Co se týče IT, řekl bych, že jsem v těch top 10 % uživatelů, ačkoliv za nerda se nepovažuji.
Důležitým aspektem té práce na fakultě a obecně v IT je, že nestíháme jako lidé. Chci se proto opět v souvislosti s mojí profesí sociologa věnovat té tzv. wetwarové lidské části IT. Zahrnuje to změnu organizace práce na fakultě a změnu postojů lidí k IT a změnu zažitých jednání. Na fakultě máme na IT skvělý tým lidí, za což jsem strašně rád. Hardwarové věci umíme řešit výborně. A já se budu snažit o to, abychom dokázali vyřešit i věci, které už nejsou v moci ajťáků.
Jak se ti daří přeskakovat mezi sociologií – politikou – hudbou – IT – managmentem a hlavně rodinou?
Už dlouhodobě mám dva mechanismy. Zaprvé se snažím udržet si schopnost se soustředit, což je v dnešním světě nepříjemně těžké. V soukromém životě mi v tom hodně pomáhají děti, které jsou teď hodně koncentrované. Děti nikdy nezajímá 60 % pozornosti, ty chtějí vždy 100 %. A já takto svým způsobem odpočívám.
Tím druhým mechanismem je snaha propojovat. Moje babička kdysi byla velmi znepokojena tím, že se věnuji hudbě. Když jsem pak začínal učit na fakultě, ptala se, jestli mi ta muzika k něčemu je, když učím. A já jsem jí naštěstí mohl odpovědět, že hudba je základ toho učení. Že je to jen další pódium, další publikum, další koncert. Kromě toho kapela přece taky vyžaduje nějaké demokratické vedení a týmovou práci, stejně jako třeba fakultní kolegium.
Co se týče politiky, v té je to trochu jiné. Týmového ducha, racionality i meritokracie v ní vnímám trochu méně, nežli bych si přál. V muzice buď umíš hrát, anebo neumíš, podobně jako v akademickém světě. V politice to takto nefunguje a je na každém, jak se k tomu postaví. Možností je samozřejmě vnímat to jako obrovskou nespravedlnost, což je určitě velké pokušení, které jsem sám zažil, a nejsem si jistý, zda jsem obstál zcela se ctí. Přesto to všechno přispívá ke smíření se světem takovým, jaký je. Mimo to v každé velké organizaci, k nimž se fakulta dle všech měřítek řadí, se politika do jisté míry provádí, a je proto dobré na to být připraven.
Je něco, co bys vzkázal potenciálním budoucím studentům FF UK jako její absolvent?
Vzkázal bych jim to samé, co říkám svým studentům v prváku. Aby se rozhlédli kolem sebe. To nejcennější kromě studia, co jim fakulta může poskytnout, už totiž získali. To jsou ti lidé všude kolem nich. Na fakultě vznikají manželství, společně založené firmy, akademické kariéry… A to si myslím, že je na fakultě skutečně to nejdůležitější, a tím se rozhodně nechci dotknout spousty jiných skvělých věcí, které filda má.
rozhovor vedla Veronika Nováková
