Zemřel historik Josef Petráň

Josef Petráň

Ve věku 87 let zemřel významný český historik, profesor PhDr. Josef Petráň, DrSc. 

Josef Petráň, CSc., dr. h. c., v letech 1990–1994 prorektor Univerzity Karlovy, 1992–2005 ředitel Ústavu dějin Univerzity Karlovy a archivu UK a od roku 1953 do roku 1992 pracovník dnešního Ústavu českých dějin FF UK, tehdy Katedry československých dějin. Autor či spoluautor více než dvaceti monografií a množství dílčích studii. Především badatel o českých dějinách 16.–18. století, ale také historik, který věděl, že dějiny jsou kontinuum a jejich periodizace je prostředkem k jejich celostnímu pochopení. A že bez tohoto syntetizujícího přístupu nemá smysl o dějinách uvažovat.

Josef Petráň patřil ke generaci odborně vyrůstající v kontroverzní době. Jako dospívající zažil a prožil heydrichiádu, kdy v sousedním ouběnickém domku byla zatčena a později popravena rodina spojená s atentátem na zastupujícího říšského protektora, kdy byla v obci přijata rodina učitele Třeštíka vyhnaného z obsazeného pohraničí – ano, jde o otce historika Dušana Třeštíka. Studoval v době, kdy historii vládl stalinský model ideologického a ekonomistického marxismu – s nímž se ale nikdy vnitřně neztotožnil a celé jeho badatelské dílo je toho tichou, ale zřejmou ukázkou. Jeho kandidátská disertace Poddaný lid v Čechách na prahu třicetileté války (1963) zdaleka přesahuje interpretační horizont tehdy velmi studovaných dějin českého venkova předbělohorské doby. Nešlo mu v ní jen o dějiny zemědělství, ani jen o dějiny českého venkova, ale i o sociální a kulturní dějiny společnosti v českých zemích té doby. Tuto linii sledoval i nadále, přes své Dějiny hmotné kultury (1985, 1997–1998) až po vrcholné dílo tohoto proudu svého historického myšlení, Dějiny českého venkova v příběhu Ouběnic (2011). České dějiny mu vždy byly, jak zní název výboru jeho studií vydaný k jeho 80. narozeninám, dějinami „ve znamení kultury“; člověk je mu „homo faber“, jak zní název knihy (1967), jíž plně uvedl do českého historického výzkumu ikonografický pramen.

Dějiny českého venkova nebyly jedinou tematikou, jež Petráně zajímala – nebo fascinovala? Jinou byly dějiny Univerzity Karlovy. Byl nucen se jimi zajímat jako ředitel Archivu UK a Ústavu dějin UK, avšak už předtím, roku 1985, vydal pozoruhodný Nástin dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze (do roku 1948), který v mnohém prolamoval tehdejší interpretační schémata. Pokračoval v této tematice i rozsáhlou monografií Filozofové dělají revoluci (2015) sledující novodobé osudy Filozofické fakulty UK ve druhé polovině 20. století, nevyhýbající se ani vlastní sebereflexi. Pod jeho „dohledem“ a za jeho spoluautorství pak vznikly i velké čtyřsvazkové dějiny Univerzity Karlovy připravované k jejímu výročí (1995–1998). Před vydáním je i jeho poslední monografie o čestných doktorátech Univerzity Karlovy od roku 1848.

A třetím výrazným Petráňovým badatelským tématem byly dějiny dějepisectví, především českého. Tady nezavršil svá bádání syntetickým dílem, avšak svými studiemi a přednáškami či diskusemi se studenty i kolegy byl nepominutelným inspirátorem. Jím vytvořená edice AUC Problémy dějin dějepisectví či skripta Čítanka k dějinám dějepisectví tuto problematiku vracela do historického výzkumu na Karlově univerzitě po mezeře vyvolané počátkem 70. let. I v tomto tématu nešlo o nějaké biograficko-bibliografické „zlaté stránky“ vývoje dějepisectví a celé historické vědy, ale o průhled do anatomie a fyziologie historického myšlení v jeho dobových i retrospektivních souvislostech.

Obraz Petráně badatele je neodmyslitelný od obrazu Petráně učitele. Byl učitelem náročným a zároveň vstřícným a chápavým. Ve svých seminářích poskytoval studentům značnou volnost, od níž očekával jejich vlastní, a především tvůrčí práci. Pak se seminář stával skutečně dílnou, diskusí, laboratoří myšlení. A studenti mu byli za to vděční – vedl je labyrintem jejich myšlení k cílům, jež sám nevnucoval, ale na které čekal a sám se jimi dokázal inspirovat. Jeho přednášky měly podobný charakter. Řečeno jednoduše, kdo na nich chtěl slyšet, slyšel. A kdo slyšel, odcházel poučen a inspirován, stejně jako od atestací, které u něho absolvoval, a jež byly skutečnou univerzitní rozpravou, a nikoli nějakým suchopárným školometským testem faktografie. Ve všech těchto osobních setkáváních Josefa Petráně se studenty či kolegy se jeho úkol historika-badatele a historika-učitele nedílně propojoval. A získával i neocenitelnou rovinu ryze osobnostního přínosu Petráně člověka. Tak se všestranně naplňoval život historika, o němž lze říci, že svěřenou hřivnu nepromarnil.

Parte

prof. Zdeněk Beneš


Newsletter FF UK

Newsletter FF UK