V pondělí 12. prosince zemřela doc. PhDr. Iva Ondřejová, CSc., docentka klasické archeologie a přední česká odbornice nejen na antický šperk, ale i na architekturu a antické umění jako celek.
Docentka Ondřejová byla jednou z nejvýznamnějších postav české klasické archeologie, uznávanou i v zahraničí. Svou osobností harmonizovala společenství na oboru i v jeho okolí. Vychovala několik generací studentů, pro své žáky i kolegy byla lidskou oporou a inspirací. Věřila, že odkaz antické kultury je důležitý i pro současnost a že znalost jejich poselství nám může pomoci zhostit se úspěšně našich úkolů na tomto světě.
V letech 1964–1969 vystudovala klasickou archeologii a filozofii na Filozofické fakultě UK, od roku 1970 působila na tehdejší Katedře věd o antickém starověku jako asistentka, od roku 1974 jako odborná asistentka. Titul PhDr. získala v roce 1972, hodnost CSc. jí byla udělena roku 1989. V roce 1994 byla po úspěšné habilitaci jmenována docentkou pro obor klasická archeologie; po osamostatnění ústavu byla zástupkyní ředitele a v letech 2000–2010 ředitelkou Ústavu pro klasickou archeologii, poté zástupkyní ředitele. Přednášela a vedla semináře z antické architektury, archeologie a umění archaického a klasického Řecka, archeologie Říma, předávala studentům svoje hluboké znalosti o antickém šperku, vedla kurzy starověkého umění pro dějiny umění a klasickou filologii. Byla až do své smrti členkou oborové rady klasické archeologie a vedoucí mnoha bakalářských, magisterských a doktorských prací.
Hlavní oblastí odborného zájmu docentky Ondřejové byl od samého počátku antický šperk, publikovala katalogy šperků v českých sbírkách a práce o špercích severního Řecka a Černomoří. Zajímala se o vztahy antického šperkařství ke šperkařství střední Evropy v době halštatské, laténské a římské. Publikovala práci o antických řezaných kamenech ze sbírek Národního muzea v Praze, expertizy antických gem z tzv. Trevírského plenáře a relikviáře sv. Maura. Je spoluautorkou publikací o výzkumech v Kýmé a na ostrově Samothráké. Podílela se na přípravě odborných katalogů, zejména pro výstavy v Galerii antického umění v Hostinném a v Muzeu antického sochařství a architektury v Litomyšli. Podílela se na řešení mnoha výzkumných úkolů a grantů, vedla grantové projekty studentů a doktorandů, účastnila se řešení výzkumných záměrů a v neposlední řadě i terénních archeologických výzkumů.
Její první monografie Les bijoux antiques du Pont Euxin Septentrional vyšla již v roce 1975, a pojednávala sbírku antických šperků v Západočeském muzeu v Plzni. Nejznámější se stala kniha Periklovo Řecko (1989), kterou napsala spolu s profesorem Janem Bouzkem, stejně jako skripta Řecké umění (2004) a Úvod do klasické archeologie (1997 a 2006, s J. Bouzkem a J. Musilem) a Římské umění (2014, s J. Bouzkem a P. Titzem). Její poslední obsáhlejší dílo Historie sběratelství antických památek v českých zemích (2006) vzniklo ve spolupráci s Marií Dufkovou z Národního Muzea v Praze. Doc. Ondřejová přispívala i do mezinárodních projektů pod záštitou UNESCO: Corpus Vasorum Antiquorum a Corpus Signorum Imperii Romani a vypublikovala desítky článků o antickém umění.
